Dobrovolnictví mi dalo obrovskou sílu

Barbora Přibylová Kočková: Nebo být s hrstkou dalších dobrovolnic součástí živé zdi, když už se nedalo zabránit vzniku davu a sledovat zoufalství v očích otců, když mávali svými miminkami nad hlavami, tak aby byli zrovna oni vybráni k cestě do chorvatského autobusu. A obrovskou bezmoc jsem cítila po zásahu srbské úřednice, která spustila onu katastrofu tím, že rozhodla o vypuštění lidí z desítek přes noc stojících autobusů. Veškerý systém vzal v tu chvíli za své. Dav je nekompromisní. Nebo zkrátka jen bezmoc z nedostatku lékařů, z absence někoho kdo má dohlížet na udržení pořádku, či jenom ze selhání vlád států Srbska i Chorvatska, kteří veškerou pomoc nechali na dobrovolnících z Česka.
Manipulátoři

Bapska/Berkasovo 19.-23. 10. 2015

Mirek Crha: Protože blízko hraničnímu přechodu nebylo místo, kde by se mohly autobusy otočit, vykládali lidi na křižovatce dva kilometry pod Bapskou. Nezdá se to jako daleko, ale třeba v dešti s dítětem a veškerou vaší bagáží pro novej život to asi sranda není… (Fotografie z hraničního přechodu Bapska/Berkasovo)
Facebook

Jsou jich tisíce a neví, co je s rodiči. Evropou putují osamocené a ztracené děti

Mnozí teenageři dokážou spát jen s rozsvíceným světlem, valná většina z  nich trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Patnáctiletý Syřan přežil čtyři hodiny ve vodě, když se jeho loď potopila ve Středozemním moři a musel sledovat, jak se utopili dva jeho kamarádi, než se ho podařilo zachránit. Dalšího pronásleduje obraz zmrzačeného těla jeho otce, jemuž Tálibán ustřelil polovinu hlavy.
Novinky

Na přechodu v Bapske

Jan Zeman: Na hranici to vře. Lidi skandujou a hulákají, je to slyšet na kopci i ve skladu. Honza Skalík s našimi dobrovolníky je uvnitř davu a snaží se lidi zklidnit a posadit, aby zase nedošlo ke zranění. Snaží se dav rozdělit do částí, aby se nedali do pohybu tak prudce. Ale moc se to nedaří. Znovu se provalí brána a dav s sebou smete kluka. Je zraněný a má vnitřní krvácení. Honza Skalík v tom šrumci ztratil telefon a Míšu srazili na zem a pošlapali. Sanitka je naštěstí blízko, zasahují Lékaři bez hranic. Stihlo utéct jen pár lidí. Policajti je zase začali pouštět a chlapi dělají kolem zraněného kluka zátaras z těl, aby ho lidi nepošlapali. Pak se přichází nechat ošetřit lidi zasažený pepřákem. Hodinu před tím přijela ambulance pro rodící ženu.
Na vlastní pěst

Zkuste si představit sebe, jak vedete rodinu z domova, kde vypukla válka, do bezpečí

Petra Pospěchová: Sedmiletý Ali se ztratil rodičům, křičí do davu „mama, mama“, Jana se klepe zimou a tiskne k sobě synka, aby zahřála alespoň jeho, šedesátiletý Mustafa se snaží na rozbahněné louce najít trochu suché místo, aby si po půlnočním pochodu mezi tábory mohl na chvíli sednout. O těch všech bych vám teď mohla vyprávět.
Ale po čtyřech dnech, co jsme strávili na slovinsko-chorvatské hranici, vám chci vyprávět něco jiného. Chci vám vyprávět o partách lidí, které přijely do Brežice, kde je tábor dimenzovaný pro dva tisíce uprchlíků, ale za ploty je jich v bahně a zimě namačkaných šest tisíc. Na místě je Červený kříž, Spojené národy a Lékaři bez hranic. O zdravotní péči se starají v rámci možností dobře, ale zoufale nestíhají distribuci jídla, dek a vody, i když jich mají ve skladech dost. Mnozí z lidí namačkaných za ploty nejedli dva dny, vodu nedostanou dlouhé hodiny. Velké organizace čekají na rozhodnutí šéfů, mají striktní pravidla na vydávání pomoci a jsou proto většinu času zoufale neflexibilní. Mají sklady plné všeho potřebného jen pár desítek metrů od těch, kterým by pomohly z nejhoršího, ale nedokážou k nim zásoby dostat.
Facebook

Nagano jménem Bapska. O jednom českém hrdinství

Marek Bačo: Když jsem v neděli ve čtyři ráno ulehal, měl jsem toho plné kecky. A bohužel nás kamarádi vzbudili už v půl osmé: Srbové se vykašlali na postupné pouštění autobusů a najednou se před celnicí tvořenou jednou rezavou závorou objevilo dalších pět stovek uprchlíků. Ani to ale Srby nezastavilo a začali vykládat další autobusy. Na chorvatské straně se přitom již v noci naplnil tábor Opatovec a tak se žádné autobusy z chorvatské strany dlouho neukázaly. Bezútěšnost té situace se snad ani nedá popsat.
Reportér magazín

Pomáhal jsem uprchlíkům… Imigrační krize očima dobrovolníka

Jan Vrobel: Ale tam vidíte na jednom místě tisíce lidí, co nemají zhola nic a jsou naprosto odkázáni na druhé. Mají třeba peníze a telefon, já bych si telefon na cestu vzal taky, ale ty peníze často nemají kde utratit, protože jim lidé neprodají věci, ve východní Evropě je odmítají vpustit do prodejen. Reálně tak mají dvě ruce, v nich své děti a něco málo na sebe. To je vše. Mnozí mají nateklé nohy, jsou fyzicky deprivovaní na úroveň, kterou si našinec neumí představit. Šli měsíce pěšky po kolejích a v bahně. Je nemožné si představit takovou dávku utrpení, pokud s ním nejste přímo konfrontováni.
Blesk